Různé
Stolní tenis nebo také ping-pong (podle zvuku, který vydávají při hře údery míčku) je nekontaktní míčový sport hraný s pálkou. Na rozdíl od podobných sportů, jako jsou tenis, badminton nebo squash tvoří hrací plochu rozdělenou síťkou na dvě poloviny u ping-pongu horní deska stolu nad úrovní země, po které se hráči nepohybují,ale běhají kolem.
Hraje se buď ve dvou soupeřících hráčích - tato varianta se nazývá dvouhra nebo ve dvou soupeřících dvojicích hráčů - tato varianta se nazývá čtyřhra.
Vznik
Stolní tenis se vyvinul ze společenské hry, která byla kolem roku 1880 přivezena z Číny do Velké Británie. Postupný přerod na sportovní odvětví umožnilo používání celuloidového míčku, díky kterému se odskok míčku na stole stal pravidelným a předvídatelným - a začalo tedy mít smysl v této hře soutěžit a počítat body.
Na počátku 20. století již byla na britských ostrovech tato hra poměrně populární a rychle se šířila i na evropskou pevninu a do USA. Její hlavní výhodou se ukázaly nízké nároky na prostor a nízká cena vybavení (například oproti tenisu, který v této době byl spíše aristokratickou zábavou). Možnost umístit ping-pongový stůl do kouta hospodského sálu měla například v Čechách a v Rakousku obrovský význam.
Počátek mezinárodních soutěží
Za rok definitivního přerodu stolního tenisu v "seriózní" a mezinárodně uznávané sportovní odvětví je považován rok 1926, kdy byla u příležitosti mezinárodního turnaje založena Mezinárodní federace stolního tenisu (krátce ITTF). Zakládajícími členy byly Německo, Maďarsko, Rakousko a Švédsko, brzy se však federace rozrostla o většinu evropských zemí včetně Československa a kolébky tohoto sportu - Anglie.
Turnaj z roku 1926 je dnes ostatně uváděn v historických tabulkách jako první mistrovství světa. Všechny zlaté medaile (dvouhra mužů, dvouhra žen, čtyřhra mužů, čtyřhra žen a soutěž mužských družstev) zde získal tým Maďarska, který pak suverénně vládl mezinárodním turnajům dalších deset let. Nejslavnějším představitelem tohoto "maďarského" období je Viktor Barna, který je co do počtu medailí z mistrovství světa nejúspěšnějším stolním tenistou všech dob.
Zlatá éra českého stolního tenisu
Za počátek zlaté éry československého stolního tenisu je považován rok 1932, kdy mužské družstvo v čele se Stanislavem Kolářem přivezlo zlatou medili z mistrovství světa a jako první tak narušilo maďarskou hegemonii.
Následovalo 20 úspěšných let (bohužel přerušených druhou světovou válkou), během kterých bylo Československo světovou ping-pongovou velmocí (spolu s Maďarskem, Anglií a USA). Československo postupně získalo 29 zlatých medailí z mistrovství světa.
S tímto obdobím je spojeno především jméno Bohumila Váni, dále například Marie Kettnerové nebo v pozdější "poválečné" generaci Ivana Andreadise.
Poslední zlatá československá medaile z mistrovství světa z roku 1957 (mužská čtyřhra Ladislav Štípek - Ivan Andreadis) spadá již do dalšího období, ve kterém světovou špičku ovládli hráči z východní Asie - nejprve z Japonska, později z Číny.
Přesun těžistě světového stolního tenisu do Asie
Po obnovení světových šampionátů na konci padesátých let se světová špička stolního tenisu postupně vyrovnávala a rozrůstala o další země. Rozhodující pro další vývoj se ukázal nástup japonských hráčů, který se časově shoduje s dobou, kdy původní hladký dřevěný povrch pálky nahradil gumový potah. Hra se tím stala rychlejší a mnohonásobně vzrostla možnost udělovat míčku rotaci, čímž lze dosáhnout nečekaného odskoku po dopadu na hrací stůl.
Japonci vládli světovému stolnímu tenisu po většinu padesátých let (v ženských kategoriích i v šedesátých letech). Z tohoto období stojí za zmínku hráč Japonska Ichiro Ogimura, z žen by zde určitě měla být jmenována rumunská šestinásobná světová šampionka ve dvouhře Angelica Rozeanu, která v roce 1956 předala pomyslnné žezlo právě japonským hráčkám.
Následuje "čínská" éra stolního tenisu, která trvá v podstatě dodnes - světová špička je sice vyrovnaná, ale kromě Číny se na medailová místa žádná země neprosazuje pravidelně. Výjimkou jsou snad muži Švédska, kterým se již po tři generace daří občas porazit Číňany. Za zmínku v této souvislosti určitě stojí jméno Jana-Ove Waldnera.
Během celého tohoto období došlo (díky velkému rozvoji v oblasti materiálů pro potah pálky) k rozsáhlé diferenciaci herního stylu. Na jedné straně se začali objevovat "ortodoxní obranáři" se "záludnými" potahy pálky umožňujícími velice nečitelnou hru plnou nečekaných rotací, na druhé straně "ortodoxní útočníci" s rychlými potahy a snahou o co nejrychlejší a nejtvrdší zakončení výměny.
Vývoj prvním jmenovaným směrem, který zejména z evropského ženského stolního tenisu udělal divácky velice nudný sport, vedl k několika úpravám pravidel - především k vyloučení nejagresivnějších povrchů, zákazu zakrývání míčku při podání a časovému omezení délky trvání setu a zápasu.
Vývoj druhým směrem v dnešním stolním tenisu jednoznačně převládá - útočníci tvoří 95% světové špičky. V roce 2000 došlo proto k rozsáhlé změně pravidel, která se pokusila nastolit (nepříliš úspěšně) opět rovnováhu mezi herními styly a to především zvětšením míčku z 38mm na 40mm v průměru.
Stolní tenis jako olympijský sport
Snaha Mezinárodní federace stolního tenisu o popularizaci, která vedla k častým úpravám pravidel ve snaze udělat ze stolního tenisu divácky atraktivní podívanou, byla korunována úspěchem v podobě zařazení na program letních olympijských her v roce 1988. Stolní tenis si od té doby vydobyl pevné místo mezi olympijskými sporty především díky své velké oblibě ve východní Asii, kde soupeří s kolektivními míčovými sporty.
Následující přehled obsahuje seznam medailí podle zemí, podrobnější informace lze nalézt v článku Seznam olympijských medailistů ve stolním tenisu . Dokládá dnešní suverenitu čínských hráčů, ale také vyrovnanost "zbytku" světové špičky:
- Čína: 16 zlatých - 11 stříbrných - 6 bronzových
- Korea: 3 zlaté - 1 stříbrná - 8 bronzových
- Švédsko: 1 zlatá - 1 stříbrná - 1 bronzová
- Hongkong: 2 stříbrné
- KLDR: 1 stříbrná - 2 bronzové
- Francie, Jugoslávie, Německo, Tchajwan: 1 stříbrná - 1 bronzová
- Dánsko: 1 bronzová
Revoluce v pravidlech v roce 2000
V roce 2000 vstoupila v platnost zatím nejrozsáhlejší úprava pravidel v historii tohoto sportu, která se dotkla jak herního stylu, tak používaného vybavení nebo počítání a délky zápasu:
- míček byl zvětšen z průměru 38mm na 40mm, čímž se snížila jeho rychlost
- počet bodů v setu se snížil z 21 na 11, počet podání jednoho hráče v řadě z pěti na dvě
- ze seznamu povolených potahů pálky byly odstraněny některé záludné potahy, jejichž reakce jsou pro soupeře obtížně čitelné
- byla zcela potlačena snaha hráčů o zakrývání podání
- byl stanoven časový limit pro trvání setu, po jehož uplynutí je délka výměny omezena co do počtu úderů (toto pravidlo se běžné hry příliš nedotkne - uplatňuje se pouze v případech, kdy proti sobě nastoupí dva obranáři, takže výměny jsou hodně dlouhé)
Vybavení
Základním vybavením hráčů na stolní tenis je pálka, míček a stůl na stolní tenis.
Míček
Míček má 40mm v průměru, je dutý s tenkou stěnou z plastické hmoty. Rovnoměrný tvar a šířka stěny musí zajišťovat pravidelný odskok, který nesmí být závislý na to, kterou částí se míček dotkne pálky nebo stolu.
Pálka
Pálka je složena z rukojeti a vlastní hrací plochy - obvykle tvoří jeden neoddělitelný celek. Dřívější celodřevěné pálky dnes stále častěji střídají kompozitní pálky, obvykle složené z několika částí nebo vrstev - střídají se různé typy dřava a karbonových materiálů. Tvár hrací plochy pálky není podle aktuálně platných pravidel nijak upravován, obvyklý je ovál s průměrem kolem 20cm. Tvar pálky se liší podle toho, zda hráč používá evropské nebo asijské (tzv. "tužkové") držení pálky.
Na hrací plochu pálky jsou dnes obvykle z obou stran nalepovány gumové (nebo gumo-plastové) povrchy. Jejich použití je omezeno pouze na povrchy schválené ITTF - seznam je vydáván dvakrát ročně. Povrchy na opačných plochách pálky musí být barevně odlišeny - jeden musí být červený, druhý černý (to je opatření proti nečitelnosti úderů hráčů, kteří hrají z forehandu a z backhandu výrazně odlišným povrchem).
Stůl na stolní tenis
Pro účely soutěžních utkání má stůl na stolní tenis přesně dané rozměry. Horní deska stolu musí tvořit kvádr, jehož tloušťka by měla být dostatečná na to, aby zajistila stejný odskok míčku ve všech částech plochy. Tento odskok by pro standardní míček volně puštěný z výšky 30cm měl být 23cm.
Pro rekreační účely nejsou často rozměry a jednolitost povrchu, ani výška odskoku dodržovány - běžné je například použití celokamenných stolů pro hru pod širým nebem, které mají odskok výrazně vyšší.
Specifika stolního tenisu
Stolní tenis se od ostatních míčových sportů, mezi které patří, liší menší plochou, po které se hráči pohybují, a tím také menšími fyzickými nároky (jak na pohyb po hřišti, tak na sílu úderu). Díky tomu mohou hráči setrvat na vrcholu své výkonnosti mnohem delší dobu, než u jiných sportů - snížující se fyzická kondice a výbušnost je vyvažována jistotou úderu a psychickou vyrovnaností.
Výskyt hráčů kolem pětatřiceti let v první stovce mezinárodního žebříčku ITTF je běžným jevem, v nižších českých ligových soutěžích lze najít běžně hráče ve věku přes padesát let. Řada hráčů se stolním tenisem vlastně nikdy neskončí - na úrovni okresního přeboru lze najít i sedmdesátileté hráče.
Druhým specifikem je velký vliv psychiky hráče na průběh zápasu. Říká se, že psychická vyrovnanost je v tomto sportu padesát procent úspěchu.
Aktuální pravidla
Protože kompletní pravidla stolního tenisu jsou dosažitelná v českém jazyce přes jeden z externích odkazů na konci článku, omezuje se tato kapitola pouze na základní pravidla a dále na novinky z roku 2000, které mohou být předmětem sporu především mezi příležitostnými rekreačními hráči. V tomto přehledu chybí také pravidla specifická pro čtyřhru.
Odehrání míčku
- Míček je odehráván výhradně pálkou a to kteroukoliv její částí. Za součást pálky se považuje i ruka odehrávajícího, která drží pálku, a to až po loket.
- Správně odehraný míček se musí alespoň jednou dotknout hrací plochy stolu na soupeřově straně. Předtím se nesmí (kromě podání) dotknout žádného jiného předmětu kromě síťky. Za součást síťky se považuje i konstrukce pro její upevnění ke stolu. Za součást hrací plochy stolu se považují i horní hrany desky stolu, nikoliv však bok nebo spodní hrany desky stolu.
- Odehraný míček nemusí nutně letět nad síťkou - v případě odehrání daleko bokem od stolu může letět i zcela mimo síťku přímo na soupeřovu polovinu stolu.
Podání
- Při podání (uvedení míčku do hry) se míček musí po odehrání nejprve dotknout přesně jednou hrací plochy stolu na straně odehrávajícího, pak alespoň jednou na straně soupeře.
- Pokud se míček při podání mezi oběma doteky stolu dotkne také síťky, podání se opakuje.
- Při podání musí být míček po celou dobu od chvíle, kdy opustí ruku podávajícího, do chvíle, kdy dojde k odehrání pálkou, viditelný pro soupeře.
- Podávající musí míček nadhazovat z otevřené dlaně nad úrovní stolu, za rovinou danou zadním bokem desky stolu a uvnitř rovin daných bočními boky desky stolu. Míček musí z ruky vystoupat před odehráním alespoň do výšky patnáct centimetrů.
Vítězný míček - zisk jednoho bodu
Hráč získává bod za vítězný míček v těchto případech:
- soupeř neodehrál míček správně podle kapitoly o odehrání míčku a o podání
- hráč odehrál míček správně a ten se po dopadu na soupeřovu stranu stolu dotknul následně čehokoliv jiného než soupeřovy pálky
- soupeř se jakoukoliv svou částí těla (kromě pálky) doktknul stolu
- soupeř se doktnul jakoukoliv částí těla nebo pálkou odehraného míčku dříve, než mohl dopadnout na soupeřovu polovinu hrací desky stolu
Bodování a střídání podání
- Utkání se skládá z jednotlivých sad (setů) a končí ve chvíli, kdy jeden ze soupeřů vyhraje předem určený počet sad (obvykle dvě až čtyři).
- Každá sada se hraje do jedenácti vítězných míčků dosažených jedním hráčem, hráč musí navíc zvítězit o dva míčky - za stavu 10:10 pokračuje sada do chvíle, kdy jeden z hráčů nevede o dva vítězné míčky.
- Podání se v sadě střídá až do stavu 10:10 po dvou na každé straně, od stavu 10:10 po jednom na každé straně.
- První sadu zahajuje podáním vylosovaný hráč, každou další hráč, který nezahajoval předchozí sadu.
Střídání stran
- Hráči si na začátku každé sady vymění strany.
- Pokud se hraje sada, po které již nemůže následovat další (pátá sada při hře na tři vítězné, sedmá sada při hře na čtyři vítězné), hráči si znovu vymění strany ve chvíli, kdy jeden z nich dosáhne v sadě pátého vítězného míčku.
